Sebepřijetí

Další velmi obtížná životní disciplína. Žádné obecné pravidlo neplatí absolutně, nelze ho plně aplikovat na jakoukoli individualitu. Každý máme své nuance, negativní či pozitivní, a měli bychom se tak dokázat přijmout. 

Sebekriticky, objektivně i subjektivně, s respektem sami k sobě i vůči okolí. Pro začátek si dovolím zmínit pana Chmelíka, který napsal úžasný komentář pod jedním z mých textů. "Musíme se zbavit veškerých vrstev nánosů, které v nás vznikly dlouhodobým vlivem tlaku rodičů, školy, okolí a celé společnosti. Těmito nánosy jsme si stačili vystavit mohutnou zeď ke svému srdci, ke svému nitru, ke svému pravému JÁ, takže jsme v podstatě žili a jednali skrze naše ego, tudíž s minimem empatie a lidskosti nejen k druhým, ale i k sobě samým. Tento "život" s sebou nemůže nést lehkost, radost, a už vůbec ne přirozenost." Kdo by si chtěl přečíst celý a z mého hlediska opravdu skvělý komentář, najde ho v Sebepoznání a sebereflexi.

Nemůžeme se naplno přijmout, pokud nepodstoupíme tento proces sebepoznání. Od malička jsme masírováni množstvím různých obecných pravd, které ale nikdy plně nerespektují naší individualitu. Jen my sami si musíme uvědomit své přednosti i slabosti, přijmout je a pracovat s nimi. Jsme lakotní? Neměli bychom být. Stačí, aby nám bylo řečeno: "Nebuď lakomý!"? Ne! Nestačí, v žádném případě, musíme to nejprve přijmout a postupně s tím pracovat. je-li to naše dominantní vlastnost, budeme se s tím prát opravdu hodně. Ale nejsme jen lakotní, jsme také třeba obětaví, vidíte to? Je nám líto naší lakoty, ale oceňte, prosíme, naší obětavost a neodsuzujte. 

Sebepoznání je předstupněm k sebepřijetí. A někdy je to velmi obtížné. Vyrůstali jsme v chladném prostředí, málo citu, studený přístup k intimitě, odsuzování sexu. S partnerem zjišťujeme, že naše sexualita je mimořádně silná. Co s tím? Hluboce se stydíme za své sexuální projevy, ale hrozně se nám to líbí. Ale odmítáme v sobě přijmout živočicha, který tolik křičí. Tak to raději tím živočichem nebudeme. Nános je nesmírně silný, z dětství a dospívání. Zdánlivá banalita, mohoucí nadělat v intimním vztahu obrovské problémy. Ten nános je třeba zahodit, mluvit s partnerem, který nás takto přijímá a přijmout sami sebe i v této oblasti. Jdeme-li proti, jdeme sami proti sobě. Zjednodušený příklad. Ještě mnohem obtížnější je přijmout své skutečně slabé stránky. A ještě těžší je na ně přijít. Společnost velí k mnoha nesmyslům. A bohužel vede ke stále většímu odcizení. Jedno univerzum, týkající se určitě nás všech. Každý potřebuje KONTAKT. Ať duševní či fyzický. Jakákoli hra popírající tento fakt, vede jen k jedné věci, oslabování sebe sama. Je třeba tyto potřeby naplno přijmout a realizovat je v LÁSCE, pak jedině mají smysl. 

Vnější vlivy nás často ničí. Boří naše sebevědomí a sebeúctu. A my si to necháváme brát, protože jsme sami sebe nepřijali. Máme zvýšenou vnímavost, citlivost a tím pádem jsme zranitelnější? O to více potřebujeme onen kontakt? Asi s tím nic neuděláme. Asi nebudeme "tvrďáci", kteří vše snadno uřídí. Zato máme třeba velkou empatii. Možná mnohem cennější věc, než onu tvrdost a schopnost se prosadit. V tom je princip sebepřijetí a kladném vztahu k sobě. 

Naprosto výjimečně napíši něco o sobě. I z toho důvodu, že si velmi cením komentářů pod těmito texty. Asi před deseti lety moje ego dosáhlo vrcholu. Před pár dny mi jedna z mých nejstarších kamarádek napsala, že všichni máme svůj kříž i dary, a že by mi moc přála štěstí. Odepsal jsem jí, že se obávám, že čím větší dary, tím větší kříže. Mé dary byly i mým prokletím. Před deseti lety jsem se prakticky nemýlil v náhledu na vnější svět i v osobních vztazích. Dokázal jsem odhadnout přesně vývoj věcí i třeba na rok dopředu. V profesionálním životě jsem jednal ve většině aspektů bez chybičky. Začal jsem si myslet, že jsem Bůh. Mým oblíbeným bonmotem byla parafráze z Matrixu. Bože! Stačí Jardo. Obřím způsobem ve mě narostla intolerance vůči hlouposti a lidem, kteří nedosahovali mých kvalit. Mé jednání se stalo nesmírně tvrdým a jdoucím jen za vytýčenými cíli, bez přílišného ohledu na ty, kteří mi nestačili. Okolí se mě začalo postupně bát a takřka se nenacházeli lidé, kteří by mi byli schopni čelit. Až s odstupem času jsem pochopil, že úzký kruh blízkých lidí okolo mě, mi toleroval mojí aroganci, útočnost a vzteklost, protože respektoval mojí snahu dělat věci lepšími. Měli mě rádi a tolerovali mi moje chyby, při mé absolutní intoleranci. Zůstávali při mě i v těch nejkritičtějších chvílích, kdy jsem se pral s celým světem. A braly mě děti, mnoho dětí, protože to byly jediné bytosti, kterým jsem skutečně dával. Ano, tak jsem si vykopal jámu sám. Přišly první pády, bylo jich mnoho. Ve většině případů mi to nepřipravili lidé, ale já sám. Postupně jsem zjistil, že dno nemá dna. Padal jsem tak dlouho, dokud jsem nenašel alespoň nějakou pokoru a respekt ke všem lidem. Zásadní věci jsem si uvědomil jen díky pomoci jiných lidí, kterým jsem se nebál říct, co vše jsem byl schopen udělat.  A pak se objevila mimořádná bytost. Minimálně stejně chytrá jako já, lidsky na mnohem vyšším levelu než já a strašlivě zraněná. Tak jsem se opět začal učit. Toleranci, empatii, pochopení, musel jsem "změknout", odpuštění, obětování se atd. To, co bych předtím tvrdě a racionálně odsuzoval, jsem postupně začal nahrazovat empatickým pochopením. Přestal jsem být Bohem a stal jsem se po dvaceti letech znovu člověkem. Musel jsem se vrátit k sobě, k tomu, co jsem měl v osmnácti,  Pochopil jsem, že ona je pro mě důležitější než já sám. Součástí procesu bylo právě sebepřijetí. Svých slabých stránek, že i při velkých schopnostech mám prostě svoje hranice, a že nedokážu vše. Že všichni lidé kolem mě jsou důležití. Začal jsem mnohem více mlčet, nikomu netlačím své názory (tedy kromě blogu :-)) a stále méně soudím. Přiznal jsem si, že mám-li něco v životě dokázat, potřebuji to a to, protože v některých věcech jsem prostě slabý a nedokážu je sám. Byla to docela úleva. 

Jsme tací, jací jsme. Dospělý a moudrý člověk přijímá svůj protějšek se vším všudy. S chybami i s pozitivy. Ne nadarmo se říká, že skutečná láska miluje nejvíce partnerovi nedokonalosti. Ale když nepřijmeme sami sebe, nemůže nás opravdu naplno přijmout nikdo, protože si pak neustále něco nalháváme a směřujeme se tam, kam nemáme. Jen v sebepřijetí je cesta, protože pak teprve opravdu vidíme, čím bychom se mohli zabývat a kam jít, tam kde je nám dobře. Přeji všem potkávat takovéto lidi, dospělé, moudré, ty kteří přijali sami sebe a přeji všem, aby se přijali tací, jací jsou. 

https://www.youtube.com/watch?v=-jF33jOYRjA