Sebepoznání a sebereflexe

Věčný boj těch, kteří to nevzdali. Neexistuje nikdy stoprocentní jistota. Schopnost korigovat své vlastní jednání a myšlení je jedna z nejtěžších dovedností v životě člověka. 

Sebereflexe, schopnost zamyslet se nad sebou, nad svým jednáním a snaha o objektivní náhled. Schopnost správně přijmout kritiku či pochvalu okolí. Sebepoznání? Nikdy nekončící proces, ovlivněný kvalitou života, vnitřní aktivitou a především vůlí jít stále dál. Oba atributy nezbytné pro vnitřní štěstí a štěstí ve vztazích. 

Zdánlivě jednoduchá a přitom nesmírně komplikovaná problematika. Narodíme se v nevědomí, s povahovými vlastnostmi a postupně se rozvíjejícím podvědomím. Ne nadarmo křesťanství adoruje děti, jsou čisté a opravdové, včetně třeba občasné krutosti. Odborníci vedou nekonečnou diskuzi, zda se člověk mění či ne. Zda jsou rozhodující dané povahové vlastnosti či nás spoluutváří okolní svět. Pravda bude uprostřed, vše dohromady. 

Od dítěte či teenagera asi příliš sebereflexe očekávat nelze, stejně tak, jako míru sebepoznání. Ale vyplatí se pamatovat si, co jsme v pubertě chtěli, co pro nás bylo důležité, protože jsme ještě většinou nebyli tolik zasaženi životem samým a stále jsme měli velmi blízko ke svému skutečnému já. Většina z nás se od něj vlivem životních zkušeností začne vzdalovat. Chybou dnešní společnosti je, že příliš klade důraz na materialismus a rozum. Život a JÁ nelze obsáhnout jen těmito dvěma věcmi. Rácio nás nikdy neučiní šťastnými. Ano, můžeme se tím řídit, stanovíme si cíle a půjdeme za nimi, při dostatečné vůli jich asi i dosáhneme. Je to recept ke štěstí? V žádném případě. Platí doslova železné pravidlo, poznej sebe, poznáš druhé. 

Neexistuje recept na šťastný život, každý z nás to má trochu jinak i stejně. Přesto je tu jeden fakt, který by se neměl přehlížet. Hlas onoho vnitřního JÁ, nevědomí, chceme-li srdce. Cynik nebude souhlasit, ale srdce vždy napoví správně. Zde je ona neuchopitelná magie života, kterou ne vždy lze vysvětlit rozumem. Je tu ovšem jedno velké úskalí, opravdu poznat, co srdce říká, většina z nás si různá vnitřní volání plete s touhou, ráciem či nějakými obecnými pravdami, které nikdy v individualitě nakonec nefungují. 

Zkusme si představit, že jsme velmi často dvě osobnosti. Jedna je skutečné já, pevně napojené na nevědomí (nikdy bych tento termín ve Freudově a Jungově psychoanalýze nepodceňoval, byť je stále předmětem sporů), srdce a duši. Druhé já je to spíše racionální, spojené s podvědomím. Postupně utvářené našimi životními zkušenostmi, postupy a názory. Obě já se často zásadním způsobem rozcházejí, děláme, co můžeme, přesto kýžené pocity štěstí nepřichází. Nejsme v duševním souladu, nenaplňujeme potřeby, které jsou našimi skutečnými prioritami. Ani peníze, ani kariéra ani moc. Až příliš se v dnešní době zapomíná na obyčejnou lidskost. I přesto, že všechny psychologické příručky hovoří o nezbytnosti fyzického kontaktu, který naplňuje především ono první já, spousta z nás upřednostňuje zcela jiné věci. Především ego, ať již v jakékoli podobě. Ego je zákeřné, těžko viditelné a propadnutí mu je snadné, obzvlášť jsme-li obdařeni mimořádnými schopnostmi nebo třeba vnitřní nejistotou. Ego a štěstí nejdou dohromady. Odmítá-li nás naše okolí, nejsme-li schopni navazovat kontakty po kterých toužíme, je třeba se především zamyslet sami nad sebou. To je základ jakéhokoli kroku vpřed. Poznat své silné i slabé stránky a nedělat se lepšími než jsme, přestat sami sobě i okolí lhát! Jsme každý jiný, přesto stejní. Nechceme být sami, toužíme po lidském teple, vlídnosti a pohodě. A je těžké najít tu kostičku lega, která na nás bude pasovat. Zdánlivě odstavec plný různých, nesouvisejících termínů.Saturace, slovo, které vše pojí dohromady. Rozsah možného vnitřního rozložení člověka je tak velký, že je takřka nevyjádřitelný. 

Jedno z nejzásadnějších negativ, brzdících sebepoznání i sebereflexi, je neupřímnost nás samých k sobě. Do určitého věku je pochopitelné, že o sobě máme nereálné představy. Přiznejme si, kdo z nás někdy před jiným člověkem nechtěl vypadat lepší než je. Chceme-li se posunout, musíme se jednou podívat realitě do očí. Sednout si, uklidnit se, říct si slabé stránky, silné stránky a co potřebujeme. Těžký úkol, obzvláště když máme za sebou kupu negativních životních zkušeností, které výrazně ovlivnily naše myšlení. A bohužel ještě těžší máme-li narušené sebevědomí, ale to je kapitola sama pro sebe. Je třeba přestat utíkat, je jedno jestli dopředu nebo dozadu, zklidnění je základ. Bez toho nelze jít dál. Ale dost mouder, pojďme na konkrétní příklad. 

Už jsme ve středním věku, leccos máme za sebou a potkali jsme nového partnera.  Zpočátku většinou vše růžové, postupně mráčky. Zdánlivě jsme saturovaní a vyrovnaní. Téměř vždy mýlka. Je-li vztah opravdu vážný, oba partneři projdou proměnou. Ať chceme nebo ne, neseme si sebou většinou spoustu skrytých věcí. Strach z dalšího zklamání, skrytou nedůvěru, určité návyky, často jsme stále zasaženi negativními zkušenostmi. Strach ústí do jediného slova: SEBEOBRANA. Bráníme se? Nedáváme se ani nedáváme. Vytyčujeme často nesmyslné hranice. Jediná cesta je otevřít se, ve skutečnosti nám to neublíží. Všichni jsme udělali v životě věci, na které nejsme pyšní. I náš protějšek. Čím více řekneme, tím více se nám otevře bran k sebepoznání, úlevě a štěstí. Máme-li proti sobě kvalitního člověka, bude dělat to samé. Začneme odhazovat zátěž minulosti a vracet se k sobě samým, tedy prvnímu já a nevědomí. Cesta ke splnění skutečných přání. Postupem si budeme uvědomovat, že nám vládl strach, který pomáhal spoluvytvářet ony racionální postupy, jdoucí proti skutečnému já, hlavně, abychom nebyli zraněni. Jenže bez zranění to nejde, jen přes bolest se posouváme, musíme jí projít a nechat za sebou. V bolesti vidíme své reakce a skutečnou povahu. 

Musíme si umět přiznat své slabosti. Jsme slabí, tohle nedáváme, utíkáme, nechceme řešit? Nemáme sílu vstoupit sami do sebe? Vše špatně. Náš nový protějšek bude mít také chyby. Třeba bude odmítat připustit chybu. Naše zkušenosti velí, takového člověka ne. Ale jinak mi plně vyhovuje. Tak se s tím musíme naučit pracovat. Utečeme-li, neutíkáme před ním, ale sami před sebou. To je nesmírně důležité. Většina útěků není útěkem před předmětem strachu, ale útěkem před sebou samými, vždy je cesta, jen po ní musíme chtít jít. Musíme se protějšku dát, ukázat, že sami jsme schopni chybu přiznat. Ztvrdli jsme životem? A chceme láskyplný vztah? Asi budeme muset opět "změknout", protože v lásce má smysl tvrdost jen výjimečně. Racionální řešení? Zbytečné bez lásky. Jsme opět u jádra člověčenství a skutečného já, bez lásky to nemá smysl. A zde se znovu dostáváme ke klíčovému bodu, jsme každý jiný, ale ve svých nejhlubších tužbách všichni stejní. I muži se občas potřebují schovat, jen hlupák si hraje na nekonečného "tvrďáka". Všude jsou hranice našich možností a abychom sami sebe poznali, musíme ty hranice znát a ty poznáme jen tím, že se nebudeme bát nových věcí, partnerů. A budeme se snažit žít v upřímnosti. Náš partner je naše zrcadlo, když se dobře podíváme, uvidíme se. Cesta k sebepoznání a následné schopnosti kvalitní sebereflexe. Těžké, ale ke kvalitnímu životu nezbytné. 

Rozhodující je umět naslouchat a učit se. Naslouchat nejen protějšku, ale i vnitřním pocitům. Nevědomí, troufal bych si ho v křesťanství přirovnat k Duchu Svatému, nám neustále vysílá signály, jen se musíme je naučit rozeznat. Empatický cit! Cit k sobě, k druhým, veledůležitý faktor. Schopnost vnímat rozsáhlost vnějšího i vnitřního světa. Přijímat s pokorou, že ne vše zvládneme, že potřebujeme občas pomoc, aspoň občas blízkost jiného člověka. Že nejsme dokonalí. Vše je procesem sebepoznání. 

Z celého textu jasně vyplývá jedna věc. O samotě to prakticky nejde. Všichni potřebujeme ono zrcadlo, touhu jít dál a naplňovat své sociální potřeby. Osamělost je vražedná a faktor člověka trvale brzdící. Přeji všem ať se nezastavují, jdou dál a naleznou to, co hledají. A nezapomenout, bez skutečného sebepoznání a sebereflexe to nejde.