Tahle země není pro starý. Název tohoto oscarového filmu přesně odpovídá dnešní uspěchané době.

Nejen stáří není pro sraby

O tom, co je velká láska kde kdo neví vůbec nic někde kousek dál je možná válka jenom kousek, malý kousek ... (Buty- Demáček)

Hrdinů virtuálních stejně jak v TýVý mluvicích hlav. A čím víc hlav, tím větší dav. A čím víc hlav se až davově nad vším dáví. Mohou. Zatím. Dokud zadečky v teple sou a slouží jim. Když už ne rozum, tak aspoň to zdraví. Čímžto stále zdráv na těle i na duchu též zdravím. Windffouss

Zdroj: https://jiroudek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=785772

Pokrok nemá toliko svůj přínos. Leccos i odnést může. Někdy i nemalý kousek nikoli nepodstatné obyčejné člověčiny.

Vy jste opravdu zvláštní člověk, pane Jiroudku

I na vesnici je velký tlak, protože jedna prodavačka dělá všechno. Obsluhuje, krájí salámy, sýry, přijímá a vybaluje zbozí a dává do regálu. Nemůže se zakecat ani tam, protože to by prokecala celý den, když tam zná kdekoho.

Ano, jeden takový krámek občas navštěvuji. Děkuji, paní Ivano.

Máme nejraději malý krámek, kde je už při deseti lidech přeplněno. Takže někdy na nějaké dlouhé povídání není čas. Ale proč kecat dlouho? Stačí pár žertíků, a na ně se prodavačky vyloženě těší. V lékárně mám zase vyhlídnutou magistru, kterou se mi skoro vždy povede odbourat nějakou hláškou.

Stačí pár slov - od srdce.

Jaroslave, když jedu s mojí téměř osmdesátiletou mamkou do marketu, nestačím se divit, s kolika lidmi si tam popovídá. Jako bývalá kantorka zná v našem městě snad každého :-))))

, díky, Petře

Vždyť jste si sám odpověděl v textu. To není ani tak tlak majitelů a vedoucích, ale vždyť to chceme my sami, zákazníci čekající ve frontě. Nechceme ztrácet čas tlacháním, ale spěcháme, abychom se o to dříve mohli zabývat jinou, dle nás smysluplnější činností. A nebudu psát, jestli je to dobře, nebo špatně. Prostě dle vkusu každého občana.

Klidně přiznám, že jste odhalil hlavní slabinu mého textu

Malý obchůdek kde obsluhuje sám majitel a kde má tak hodně času, že si může s babičkami povídat si na sebe prostě nevydělá. Babičky tržbu neudělají. Menší obchůdky na vesnicích kde personál zná skoro každého zákazníka, především místní seniory ovšem stále fungují pokud je ovšem obec dotuje....

Máte pravdu, pane Bárto, ale právě tohle je ta všeničící racionalita

Jj, divná doba. Na druhou stranu v těch větších marketech tu lidskost asi očekávat nelze. Já jsem rád, že to pokecání lze stále zažívat. V menších prodejničkách, kde se dříve, či později stanete štamgastem. Samosebou tam nesmí být netrpělivý prudílek.

Chodím si povídat k doktorům. To mají pacienti v čekárně rádi. Ale mám jednu radu: u nás ve vedlejší zahradě je mateřská školka a tam si vždycky chce nějaká holčička popovídat, tak zkusit tu školku.

Díky, Alice

Jaroslave, udělal jsi mi velkou radost. Na svou dobu "ženy za pultem" vzpomínám často a s nostalgií, protože tak to prostě bylo. I když dřina, přesto kontakt se zákazníky měl svoje kouzlo. Za pultem i před ním, se totiž nejvíc poznají povahy lidí, sdílené starosti i radosti. Celá léta se mi vybavují ty okamžiky, které jsem zažila coby prodavačka, vedoucí...a inspirovalo mě to i do příběhů na blogu.

Dnešní prodavačky upřímně lituji, však jsi to krásně vyjádřil i v nadpisu. Díky

Ahoj Jitko. Děkuji za hezký příspěvek.