Blahopřeji Vám k výbornému blogu!!! Ráda bych coby knihovnice připodotkla, že i knihovny jsou jedním ze způsobů, jak bojovat s osamělostí. Třeba po ztrátě životního partnera. Znám nejeden osud, kdy se třeba žena po smrti manžela tak stranila života, že většinu času trávila sama doma a dospělé děti jí přiváželi nákupy. A pak jí syn pořídil čtenářskou legitimaci, byl to pokus, jak maminku motivovat k životu, nebo jí umožnit, aby se schovala do příběhů a tu svoji samotu si zpestřila. A tak jsem já knihovnice viděla usouženou, do sebe schoulenou paní, která si při první návštěvě půjčila jednu knihu. Vybrala si ji rychle a rychle s ní odešla. Zkrátím to. S každou další návštěvou pobyla v knihovně delší dobu, postupně si dávala záležet na oblečení, prostě chodila tak jako slavnostněji oblečená, střídala šátečky kolem krku a podobně, pak si občas vyměnila s jinými čtenáři informace o přečtených knihách, zkrátka se jí kontakt s podobně naladěnými lidmi začal zamlouvat. Až se jednoho dne sama přihlásila na naše hodiny trénování paměti. A jak konstatovala naše skvělá lektorka trénování paměti, na těch hodinách doslova rozkvetla, rozmluvila se, skamarádila se, protože kolektiv pravidelně se scházejících dvaceti lidí k tomu skoro vybízí. V těchto dnech běží podzimní kurz "trénování" a tato paní je lektorce pravou rukou. A já pokorně sleduji tyto malé zázraky a jsem za tu možnost vděčná.

Děkuji paní Ortová, moc si toho od Vás vážím. Také hrozně rád pozoruji podobné malé příběhy, výrazivo obličeje, očí, zpočátku nesmělý úsměv, rozkvétání. Něco takového potřebujeme všichni. Ve svém bývalém zaměstnání jsem měl spoustu příležitostí tyto věci umožňovat a hojně jsem toho využíval. Člověk má pak radost a dobrý pocit.

Je dobré o tomto tématu psát, neb počet lidí trpících pocitem osamělosti roste.

Pocit osamělosti musí být opravdu depresivní , ale podle mých zkušeností si tento pocit, zvláště senioři, přivolávají sami svou pasivitou . Ovšem osamění, provázené pocitem bezmoci, které pociťují mnozí hendikepovaní lidé, musí být něco tak strašného, že si to ani neumím představit.

Někdy (tak třikrát do roka) vyhledávám samotu a pár dní se vyhýbám kontaktu s lidmi. Obvykle se ubytuji mimo sezónu v nějakém horském penzionu a bloumám sám po krajině. Když jsem byl mladší, tak jsem tuto ozdravnou meditační "samotu" končil za 5-7 dní, ale dnes věkem fakt starému, se mi začne stýskat po lidech už po třech dnech.

Samota je stav, do kterého se dostává člověk dobrovolně, většinou i plánovitě a na psychiku působí často ozdravně. Pocit osamění naopak většinou vzniká tehdy (mimo invalidů a imobilních seniorů) když přijmeme fikci, že se svým životem už nemůžeme nic sami udělat a ze stereotipu do kterého jsme upadli se už nejde vymanit. Když tomu pocitu někdo podlehne, těžko se vyhne depresivní osamělosti a pocitu jakéhosi zmaru. Což je stav opravdu zlý a bez přijetí pomoci od někoho jiného, nastává většinou brzo konec!

Amen

Dobrý článek.

Jen doplním: Je nutné ještě rozlišovat pojmy "osamělost" a "samota". Osamělost není dobrovolná, člověk si ji nepřeje a necítí se v ní dobře. Vlivem špatných okolností se do ní však může snadno dostat.

Samota je dobrovolná - člověk ji vyhledává, protože v ní nachází potřebný vnitřní klid , čas na sebereflexi a své koníčky. Neposlední a zároveň nejdůležitější je, že mu pobyt v samotě dodává potřebnou energii.

Díky pane Chmelíku. Oba pojmy už jsem rozlišil v některém ze svých předchozích textů. Tak jsem to zde neudělal. Následovat bude asi sebereflexe a sebepoznání, atributy velmi chybící. Spousta lidí si donekonečna o sobě něco nalhává.

Nejosaměleji se člověk cítí uprostřed davu lidí, se kterými si nemůže porozumět. Ale je to jeho problém, nebo toho davu?

Říkám tomu Hemingwayův syndrom - když zjistil, že už si nemá s kým povídat o věcech, které ho zajímají, usoudil, že život už nemá smysl.

Z mého hlediska jednoznačně davu.

I tady je pěkná studie

http://www.cspsychiatr.cz/detail.php?stat=959

Právě proto ministr Vojtěch dál přitahuje šrouby: místo aby rušil covid-pas (s omezováním života lidí) aspoň v okresech s mizivou mírou nákazy, naopak ho ještě zpřísňuje, takže osamělost různých občanů se dál prohloubí. Venkované by museli kvůli testu jet 20 km nefunkční místní dopravou do jiného města, protože u nich není taková zásoba testovacích pracovišť jako např. v Praze (část z nich bude více vyrábět falešné výsledky, ne každá je kvalitní). Lidé si z různých důvodů nezvolí očkování, radši budou žít na okraji společnosti; v určitém věku mají mj. zdravotní potíže, které si nechtějí zvýšit razantně fungující vakcínou, nebo prostě musejí o někoho doma pečovat a nemohou riskovat pobyt na JIP po vakcinaci. Bude nás ministr za chvíli nutit podobně hrubým nátlakem taky k užívání různých léčiv? U nich zatím platí dobrovolný informovaný souhlas. Není načase to změnit?

Trochu jsem Vás čekal paní Bošková. A není sporu o tom, že covidová opatření k osamělosti některých lidí velmi přispěla. Díky Bohu ta grupa už končí.

Zdravím Jaroslave, maximálně karmuji. Osamění velice často přechází v deprese a s tím je ve velkém spojen pojem suicidium. Tak jak píšete. Z dovolením přeposílám dál.

Petře, někde jste psal, že se pohybujete v sociální oblasti, tušil jsem, že by Vás to mohlo oslovit. Také jsem viděl mnoho. Jen přepošlete. Díky za karmu.

Znám, žiju už pár let sám. Je to opravdu psychicky náročná věc a trvalo mi hodně dlouho, než jsem přivykl. Někdy se rozlišuje mezi osamělostí a samotou. Už dříve jsem o tomhle fenoménu přemýšlel a je to zjevně výsledek bohatnutí společnosti, atomizace, kterou způsobuje často to, že člověk si přeje něco lepšího , než má: rozvede se v domnění, že bude lépe a někdy není. Nebo si neumí vybrat apod.Stáří automaticky vede k osamělosti, nejprve odejdou děti, pak partner/ka...Člověk zůstane sám ve svém bytě, dřív chudí lidé ani sami bydlet nemohli a byli drženi pospolu. Západní trend je obecně směřující k osamělosti. Ale není to jen západní věc, stačí si otevřít některou knihu japonského spisovatele Murakamiho - jeho hrdinové žijí většinou sami, alespoň část příběhu, než se s někým seznámí, ale samota je jeho typické téma.

Za tenhle komentář jsem velmi vděčný pane Libeňský. Za prvé souhlas, za druhé Murakamiho se chystám přečíst už dlouho, děkuji za připomenutí, za třetí bez nutnosti odpovědi, nejde s tím nic dělat?

Jardo, samá náročná témata k zamyšlení.

Neprůhlednost obličeje

značí osamění,

jen jeden z nás se pousměje

i když to k smíchu není.

Tak sedíme tu spolu,

však nejspíš je to klam,

u jednoho stolu

a přece každý sám.

Opět z onoho období? Tahle je velmi smutná.

Opět jsem opsal od blogera života. Smrt není strašná, strašné je bezmocné stáží. Samota není špatná, třeba u lesa - osamělost je hrozná. Ne zřídka jsou to lidé, po celý život obklopeni davy. Záhada, s funkcí davy i mizí ...

Na posteli se dají dělat různé věci. Lidé jsou všelicí. Jeden si pozve faráře, druhý zase Vondráčka. Kdysi se kdysi! Ve sněhu zjevil obraz dámského přirození, kosočtverec? Vybádalo se, že moč je Štrougalova, rukopis ovšem H. Vondráčkové. Jak to chodí dnes, po nemocnicích s podpisy dokumentů, to věru netuším ...

Přesně, velmi často jsou to ti mocní, ale ta moc jim vynahrazuje vše. I na posteli...