Proč jen o Vánocích?

Honíme se, pachtíme, jsme uštvaní. Stoly se musí prohýbat jídlem a pitím všemožného druhu a zároveň nám až příliš často zcela uniká podstata tohoto svátku a s trochou nadsázky tím pádem i života. 

Mnoho lidí se domluví, co si koupit pod stromeček. Mnoho nakupuje čistě pragmaticky nebo naopak velikášsky s tím, jak co nejvíce šokovat. Jsou lidé tvrdící, že Vánoce jsou svátkem dětí a je samotné až tolik nezajímají. A jsou lidé, kteří Vánoce nesnáší, protože je považují za symbol pokryteckého donucení jednat jinak. 

Neodsuzuji žádný z těchto postojů, je to každého věc. Nebudu popírat, že sám také nakupuji a snažím se něco vymyslet. I po 16ti letech jsem vždy dával pozor, co partnerka říkala a přemýšlel nad tím, co by jí opravdu udělalo radost. Jsem přesvědčený, že když se člověk opravdu snaží onu radost udělat, dokáže to a její nedílnou součástí je i překvapení. Nikdy jsem se na dárcích nedomlouval pro tu nejbližší a jsem si jistý, že svátky mohou být úžasné stejně tak pro děti, jako pro dospělé. A to především, když je v nich láska.  

Dary. Za život dáme mnoho darů k různým příležitostem. Přesto za největší dárky, které jsem věnoval někomu já, považuji nehmotné věci. Už si nevzpomenu, co jsem dal své ex k posledním Vánocům (no tak dobře, trochu jo :-))), ale pamatuji si, když jsem někomu nezištně pomohl a viděl vděčný pohled. Pamatuji si jak jsem několikrát zabránil šikaně slabšího a jeho úlevu. Za velký dar považuji, když se mi podařilo někoho nebo skupinu lidí posunout dopředu a sledovat jeho nebo jejich překvapené pohledy. Za dar považuji i situaci, kdy mohu někoho skutečně pochválit a udělat mu tím radost (autor je v profesionálním životě trochu autoritativní :-)))). Nedělám skutečnou radost jen druhé straně, ale i sobě. Protože se v takové situaci v prostoru rozlije jedna z klíčových věcí pro dobrý život, lidskost. 

A lidskost souvisí s láskou. A láska souvisí nejen s Vánocemi, ale i celým životem. K čemu je hromada dárků, když se s láskou neobejmeme a nepolíbíme. K čemu je to jídlo, když nad stolem nepulzuje vřelost a čirá radost jen z toho, že jsme spolu. Obětuji jídlo i dárky za pocity sounáležitosti a blízkosti druhého nebo druhých. Pamatuji si na své nejhezčí Vánoce. Nepamatuji si, co jsem dostal (no dobře, kanady:-))), co jsem jedl, ale přesně si pamatuji pocit s někým, kdo dokázal vytvořit skvělou atmosféru. 

Slavíme Vánoce, narození Ježíše Krista, národ ateistů. Stále více nahrazuje ducha Vánoc konzum. Hraje televize, tradice, které zaručovaly mimo jiné pospolitost, se vytrácí. Stále více se zvětšují neviditelné vzdálenosti mezi námi, které dostanou alespoň malou stopku právě o těch Vánocích. Jejich kouzlo a duch stále přetrvávají a jsme si většinou k sobě alespoň o něco blíž. Svátky lásky. 

Ale jak hodně jsme v této povrchní a rychlé době schopni chápat význam slova láska. Kdo to učí mladé lidi, kteří v televizi a na netu vidí, jak je to jednoduché. A přitom to vůbec jednoduché není, je to práce. Samo o sobě je těžké najít člověka, který se k nám hodí, líbí se nám a je tu šance na život s ním. Snaha porozumět druhému, být k němu tolerantní, snažit se chápat jeho potíže. Budovat se společnými cíli, překonávat společně překážky a společně se i radovat. Radovat se jen z přítomnosti toho druhého nebo druhých. Dalo by se o tom psát donekonečna, všichni to známe, ale až příliš často se tím neřídíme. 

Svátky lásky. Neměla by ta láska ovšem být všudypřítomná po celý rok a nejen o Vánocích? Proč slavit jen Silvestra a ještě tak stupidním způsobem, jako se to dnes běžně dělá. Proč neslavit každý nový den (ok, Silvestr mi nejde a běžné dny už vůbec ne :-)))? Dávat je základ, je to mnoho a je to cesta ke skutečnému štěstí. Přeji tedy všem, aby každý den v životě mohli někomu něco dát, třeba jen hřejivý úsměv. Na světě hned bude mnohem lépe.