Dualita - světlo i stín v nás (např.). Kdo v sobě nepřijme obojí (hlavně tedy svoje stíny, které je nutné poznat, přiznat si je, přijmout je a poté s nimi i pracovat), ten nemá šanci mít se upřímně rád. A nejen sebe, ale nikoho jiného.

Nenávist, závist, chamtivost, neschopnost respektovat jiný názor a ostatní nízké projevy lidí, to vše pramení právě z absence sebepřijetí, jejímž důsledkem je pak absence zdravé sebelásky, sebeúcty a neschopnosti milovat.

Někdy nám život ukáže, že máme být vděčni za pouhé "být" a pak to snad každému dojde. I když já všem přeji, aby takové situace nezažili.

Amen, Alice, děkuji Vám

Problém bývá ve vlastní hlavě. Nejednou lze to poznat. Skoro hravě. A další problém se až naskýtá. Rozpoznání, co je vlastní, a co implementovaná. Dualita

Hezký příspěvek, pane Jiroudku, a pravdivý. Díky

Moc hezké, Jaroslave. Já myslím, že svými nepřáteli nejsme my sami, tedy naše skutečné já (neboť jsme všichni projevem téhož Vědomí, čili jsme vlastně Jedno), ale právě naše ego.

Naprostý souhlas, Miroslave, a že to jsou s ním občas boje, díky za návštěvu a palec nahoru.

Nejdůležitější bytostí pro každého člověka je on sám. A jak se chováme k sobě, přeneseně se chováme i k druhým. Odvozeno: Když nemáme rádi sami sebe , nemůžeme mít bezpodmínečně rádi jiné.

Věc, nad kterou skutečně hodně přemýšlím, děkuji, pane Ráži

Jardo, náročné téma po ránu. Dualita ... viditelná ba i skrytá. Proč jen jsem sám sobě největším nepřítelem? (Nejspíš snad ... protože se nemám rád).

No jo, když Ty v noci spíš (někdy). Pro mě to bylo noční téma. Mít se rád, pro mě téměř nesnesitelné téma, nechápu ho

Krásné verše, které mají citovou hloubku a jsou tolik pravdivé Děkuji za ně

To opravdu není zač, pak bych měl pod Tvými blogy děkovat pořád, Iri

To je tak hluboce pravdivy, Jardo, az z toho mrazi.

Děkuji, Honzo, to už se skoro červenám

Áno, postava nepriateľa vlastne neexistuje... hlboké verše s posolstvom

Děkuji, Janka. Jste milá