Další drobný krok,
vykoupený oceánem krve,
slunce vykoukne občas ven,
prostě nic nejde napoprvé.
Vztahujeme ruce, úpěnlivě,
ne, život není růžolící sen.
Zahodit sebe, vidět víc
a nechat se políbit jen,
na roztouženou líc.
Dát se, s naivní důvěrou a nadějí,
přestat se topit v sobeckosti peřeji
a vnímat život druhé strany,
chápat strachy, hluboké touhy
úkol zdánlivě tak snadný,
je to jen žebřík, pouhý.