Putinův tlak na Minsk je projevem čirého zoufalství

Je poněkud zvláštní, že obecně analytici a komentátoři dění na Ukrajině zcela opomíjejí fakt, že Putinova spolupráce s Teheránem, KLDR a Běloruskem je projevem bezmocnosti Moskvy.

Aby v tom Putin nebyl sám, povolal Šojgua a Lavrova na jednání s běloruským diktátorem v Minsku. Pomineme-li stále častěji problikávající zprávy o zdravotním stavu ruského cara, a také třeba o alkoholismu Lavrova, je zjevné, jak hodně Putinovi na angažování se Běloruska v konfliktu záleží. Rusové nemají drony a rakety, potřebují je z Íránu. Zjevně i jim postupně dochází munice a parkují u Kima v KLDR. Bělorusko potřebují nepochybně z jediného důvodu a tím je živá síla, kterou by mohli posílat do předních linií. Lukašenko je v naprosto schizofrenní situaci. 

Když si Rusy pozval ku pomoci na potlačení masových protestů proti svému režimu, upsal se ďáblu, který si právě teď přichází vybrat svou daň. Již jen to, že Kreml jedná tímto způsobem svědčí o naprosto tristní situaci, ve které se nachází. Hlavní důvod proč Lukašenko ustál protesty je ten, že se mu podařilo včas a dostatečně vymýt mozky silovým složkám jeho režimu. Armáda a policie je to, na čem Minsk stojí a také padá. Tlak na angažování se v konfliktu na Ukrajině pro něj vytváří zcela ambivalentní situaci. Z jedné strany je zcela jasné, že Rusové po potlačení protestů z Běloruska zcela neodešli a v zemi se bude nadále nacházet množství vojenských poradců a agentů FSB, kteří tvoří v kombinaci s politickým ruským nátlakem velkou sílu a Minsk ze silového hlediska připomíná Československo v únoru 1948. 

Z druhé strany o tom, že je Lukašenkův režim krajně neoblíbený nemůže být asi sporu, ale dokud má diktátor na své straně armádu a policii, může být v klidu. Zároveň mu ovšem musí být jasné, že i armáda tuší, jak by byli Bělorusové případně využíváni v konfliktu na Ukrajině. Potrava pro děla. Stejně jako ruští vojáci, kteří nejsou etnickými Rusy, vězni v řadách Vagnerovců nebo jednotky ze samozvaných republik Doněcka a Luhaňska. Tlak na Minsk jen jasně ukazuje, že Rusko není schopno vést moderní válku. Znovu se spoléhá na masy vojáků v útoku a zcela nepřesné, ale celoplošné používání dělostřelectva. 

Putin zjevně nechce další kolo mobilizace, část rekrutů z kola prvního zřejmě podstupuje důkladnější výcvik pro jarní (spíše možná ještě zimní), opět masovou, ofenzivu. A to co má Kreml na frontě zjevně nestačí, protože ztráty jsou nepochybně obrovské a vše již nasvědčuje tomu, že budou výrazně větší než ty ukrajinské. A v Bělorusku se nabízí desítky tisíc vycvičených vojáků. Zprávy o tom, že Putin je nemocný vůbec nemusí být pouhé spekulace. Ten člověk je pod obrovským tlakem a dalo by se říci, že ten mezinárodní je marginální. Je velkým otazníkem, jak vypadá situace za zdmi Kremlu, mezi bezpečnostními složkami a mezi oligarchy. Putin již hraje doslova vabank, hraje tak, že je ochoten riskovat i pozici svého nejbližšího spojence, Lukašenka. Bylo by téměř překvapivé, kdyby se toto vše neprojevilo i na jeho zdravotním stavu. 

Řada odborníků hovoří o tom, že ani vstup Minsku do války by nic nezměnil. To je ovšem velký otazník. Je třeba zůstat ve stavu střízlivosti. Západ dodal na Ukrajinu pouze něco přes 300 dělostřeleckých kompletů, v čele s vynikajícími HIMARSy, M777 a PzH2000. Ukrajinci sami stále disponují minimálně 2 000 (Rusové jich mají operačně minimálně 7 000) komplety sovětské provenience. Budeme-li brát dělostřelectvo jako aktuálně klíčovou složku konfliktu, je tu jeden velký problém. Kyjev do těch 2 000 kompletů už prakticky nemá munici a nemůže je používat. Západní zbraně ty ruské jasně převyšují ve dvou faktorech, přesnost střelby a dostřel. Ukrajinci je zřejmě využívají velmi inteligentně a Rusové se jich bojí. Problémem ovšem je, že číslo 300 je prostě málo. 

Rusové se zřejmě ani moc nesnaží mířit, prostě vedou palbu nejčastěji plošně s tím, že něco trefí. Je zjevné, že i přes lokální intenzivní boje, se obě strany nadechují k dalšímu pokusu o průlom. A je velkým otazníkem, co by znamenalo případné přímé angažování Bělorusů v konfliktu. To je obrovská neznámá, protože jedna z alternativ je nepochybně i ta, že by to mohlo přinést pád Lukašenkova režimu, vždyť největší zahraniční kontingent na Ukrajině bojující proti Rusům je právě běloruský. Jasné je ovšem to, že Putinův režim už v řadě aspektů neví kudy kam. A chytá se každého stébla z Minsku, Teheránu či Pchjongjangu. Vskutku vybraná společnost.