Nekonečně

Velmi stará, však stále tolik platná. Všichni stále taháme onu oponu, chtějíc nekonečno, někdy zcela naivně. 

Uchop mne svou paží mocnou,
jsem lehký jako vánek,
a i když mě tíží tklivý spánek,
váha mého boje roste.
 
Tak pochop výraz očí mých,
konečně. Jsem dlouho zhaslá svíce,
minuty mého spaní počítám na tisíce
a nemohu se probudit.
 
Jsou chvíle, kdy vlčí měsíc,
mohl by se v slunce proměnit,
však ty paprsky nejdou zachránit
a já zase tápu.
 
Opona padá, padá únavou,
padá tou touhou touze propadlou
a já ji budu muset znovu vytáhnout.
Jsem unavený bojovník.

Psáno pro Blogosféru