Opravdu noční můra?

Miluji Goyu, především jeho Satyry a obrazy o nočních můrách. Vždy něco říkají, nejen vyjádření děsu, ale poselství. 

Už jsi nakoukla za plentu dělící?

Srdce plálo pro někoho víc?

Spatřila nic plné energie sílící?

A nastavila neznámu svou líc?

Tak potichu křičí ty děsivé můry noční,

sdělujíc váhy života v úplném konci,

co láká duhovým zdánlivě pozlátkem,

a neodbydeš jí, také bývala člověkem. 

Chtělas vidět? Ne, vše není jen růžové,

ani to pole života tak přihlouple makové.

Už letí k duši, otevřené náhle naplno,

děsivé, přesto symbolem nekonečna.

Pátrej, kopej do hloubky, máš napilno,

musíš, když už jsi začala, 

plenta se roztéká, až zde je dřeň,

ta závora věčně zaseklá,

zmizela jak bezpečný kdysi sen. 

Napsáno pro Blogosféru