Málo nasloucháme šepotání osudu

A víš co?! Připadá mi to hrozně roztomilé, když jí něco trvá déle, než jí to docvakne. Pak se vždycky virtuálně zavrtí, zasměje a jede se dál. 

Ztracená, jedna z mnoha,

sní tiše, v stereotypu krunýři,

posílá prázdná slova pouhá

a tajně s pláčem laje svému rytíři.

Může chodit, neudělá krok přesto, 

jako zoufalé klíště se drží ničeho, 

ví to, už dlouho, stačí jí gesto,

a nechá vadnout krásu bezbřehou. 

Vše ztratit a získat vesmír pro dva,

nad chabé síly tolika jest, 

ale jdi ty, můj Achille, vědma si zoufá,

jak nechceš nechat se vést.