Snad jednou

Někdy se zdá, že je život o čekání. Třeba na startovní výstřel. Jen něco málo chybí. Poslední krok je vždy nejtěžší. 

Zapadá slunce, jdu zavřít bránu,
věčný čas hleděl jsem do dáli.
Nepřišla, tak zase k ránu,
je stále okolo v povzdálí. 

Brána je zavřená, druhá ne, 
kroužíme okolo sebe.
Ne není to nešťastné,
nikdo nás neprobere.

Jsme mimo Dalího hodiny,
nevidouc kloužou oči.
Čas je tak upřímný
a pořád se točí. 

Ode zdi ke zdi pomalu zhasíná,
neviditelná osudu ruka.
Ta hra je tak nevinná, 
zdá se, že vše kolem puká. 

Těžko se věří přišedší síle, 
když jsme nemožní tak.
A je to tak něžně milé, 
že upadá neúprosný tlak.