Mrazivá noc

Hodiny ukazovaly devátou večerní. Byl únor, venkovní ulice skrápěl prudký déšť. Z koutů potemnělého bytu jakoby sálalo napětí. Bylo všude, dalo by se krájet.

Dva mimořádně vnímaví a talentovaní lidé. Zrovna se příliš nedařilo. Věděl, že ona má za sebou příšerné zážitky. Duševní rozpoložení se jí často střídala. Dnes večer už toho bylo trochu moc. Rozhodl se. Došel si pro ní do ložnice a odvedl do obývacího pokoje. Otevřel před ní jí psanou sbírku básní a zeptal se: „Kdo to psal? Ty ne!“ Skřehotavému hlasu, plynoucímu z jejích krásných a jemných úst nemohl uvěřit. Důrazná a zlá slova zraňovala srdce. Moc jí miloval. Zarazil se. Nenechal se unést. A pak to problesklo: „Ty mluvíš jako on“. Podlomila se jí kolena a začala se dusit dávivým kašlem. Stačil zachytit její malou postavu včas. Odnesl jí na postel. Symbol krásy. Ještě se dávila. Náhle začala usedavě plakat. Jen chvíli. Byl těsně u ní. Zbožňoval její blízkost. Věděl, že ona většinou tu jeho také. Pokud nebylo zle.

Začal na ní hezky mluvit. O plánovaném děťátku. O lásce mezi nimi. O přicházejícím štěstí. Ulevilo se mu.  Objal ji. Elektrizující dotek. Dokázal by se v něm utopit. Na chvíli přestal vnímat, pevně ji držel. Přesto necítil dostatečné vzájemné uvolnění. Chce to čas, řekl si. Nic neříkala. Neměl rád její mlčení, její zvonivý smích byl mnohem lepší. V pokoji svítilo jen mdlé světlo. Všude vrhalo stíny.  Náhle to přišlo. Už se to jednou stalo, vzdáleně. Děsivé mrazivé jehly běhající po zádech tam a zpět. Nevyslovitelný pocit děsu. Strach pocítil až u kořínků vlasů.  Na chvíli ztuhl. Vrátil se, blesklo mu hlavou. I přes děsivý strach se prudce  zvedl. Jediná myšlenka. Neexistuje, aby jí cokoli ublížilo.  Náhle měli oči proti sobě. Věděl, že se jí ani nedotkne. Souboj očí. Jakoby se v něm probudila strašlivá vnitřní síla, která se koncentrovala ve smyslech. Mírně se prohnula. Uhnula. Jehly zmizely. „Co to bylo? Vrátil se?“ Strach jím pulsoval, jako kdyby byl samotným srdcem. Všechny smysly napnuté k prasknutí. Rozhlédl se. Nemohl uvěřit. Očekával, že kolem něj každou chvíli proletí viditelné zlo. „Nevím“. Byla zavřená, nejevila žádné známky emocí. Znovu ji objal, ztuha. Opět smrtící jehly a znovu stejná reakce. Jako kdyby jeho jediným smyslem života bylo ji chránit. Věděl, že má velkou vnitřní sílu. Ale tohle!? Cítil, že by pohledem zabil. Znovu před jeho pohledem uhnula a děsuplné ledové nože přestali vykonávat svou práci. Měl pocit, že se zblázní. Byla jako v transu. Vůbec nekomunikovala. Už se jí nepokoušel obejmout. Znovu se rozhlédl po pokoji. „Co mám dělat“ problesklo mu hlavou? Za chvíli znovu. A znovu. Pocity k zešílení. Jen ji ochránit! Po chvíli si všiml, že při každém příchodu ledových mečů, pevně stiskne zuby. Nesmírně se jí přitom zostřily rysy. Trvalo to dlouho. Po určité době dokázal přesně rozpoznat, kdy se to vrací. Reagoval stále stejnou silou. Sláblo to. Nemohl uvěřit, že vymítá ďábla. Měl pocit, že je to nekonečné. Náhle povolila. Nebyla schopná prakticky nic říct. Bezvýznamný rozhovor. Mělký, krátký spánek.

Později si ani nebyl schopen uvědomit, co následující den dělali. Měl strach. Omezoval mu vnímání. Hlavou mu probíhali šílené myšlenky. Ta síla. Ďábel. Mám chránit anděla? Věděl, že ona má také obrovskou energii, ale jinou, mírnější. Intenzivně cítil, jak k sobě patří. Těžko zpracovával události. Večer u stolu: „Naše energie se nikdy nesmí střetnout“, vděčně se na něho podívala. Intenzivně cítil, že musí být u ní. Leželi v posteli. Unavení, ale neschopní spát. I na záchod šel rychle. Vše mu říkalo, že prostě musí být s ní. Očekával další útok. Rozhlížel se. „Co budu dělat, když opravdu přijde a bude přicházet často? Jaká je naše role? Máme bojovat proti zlu?“. Myšlenky střídaly jedna druhou. Útok nepřicházel, i když byl intenzivně očekáván. Pořád se rozhlížel. Zpozorněl. Zadíval se jí upřeně do očí. „To děláš ty!“. „Jsem víla Mrazilka“ zněla odpověď dětskýma očima. „Bojím se všeho“.