Feriho srandičky kontra neřešená traumata

Udivilo mě, jakým způsobem a kolikrát byla zlehčována činnost Dominika Feriho. Jako kdyby vůbec o nic nešlo.

Díky Bohu nežijeme v Americe, kde v současnosti každá maličkost může znamenat sexuální obtěžování a soud. Na druhou stranu danou problematiku v žádném případě nelze podceňovat. Sexuálně zneužitá dívka, které do pití skupinka gaunerů něco dala, se po probuzení asi těžko bude cítit dobře a nikdo nemůže předpokládat, co událost udělá s jejím sexuálním životem či důvěrou v lidi. Jen pro zajímavost, vojáci v misích, kteří prožili jakoukoli traumatizující událost, podstupují okamžitě rozhovor s odborníkem, protože se dnes ví, že spánek zvyšuje pravděpodobnost vzniku posttraumatické stresové poruchy, pokud problém neprojde katalyzátorem. Není cílem tohoto textu se komplexně zabývat traumaty, na to jsou celé knížky. Cílem je charakterizovat ukazatele, které dávají jasně najevo, že se nacházíte vedle středně či těžce traumatizované osoby bez pomoci.

Pochopitelně existuje široká škála traumatizujících situací, které člověk může prožít a případná léčba je často velmi rozdílná. Co je ovšem podle statistik konsternující, a to je první z mnoha společných jmenovatelů traumatizovaných, je, že až 70% obětí se se svým problémem nikdy nikomu nesvěří. Pochopitelně se nejčastěji jedná o oběti sexuálního zneužití. Tito lidé často po svém traumatu i dlouhodobě fungují zdánlivě normálně. Vyčerpávají rezervoáry svých sil dokud nedojdou nebo prostě se svým traumatem žijí do konce života, který je zásadně poznamenán. Vždy je zde otázka závažnosti a také doby traumatizujícího zážitku. Dle statistik až 60% traumat pochází z dětství. Je-li rodina funkční, vše je včas řešeno a naděje na uzdravení je vysoká. Bohužel obrovské množství obětí dětského věku je odmítáno samotnou rodinou. Rodiče či příbuzní dítěti odmítají uvěřit, že ten a ten člen rodiny udělal to a to. Asi nemá cenu zde rozvíjet, jak na sexuálně zneužité dítě působí odmítnutí ze strany rodiče.

Pokud trauma není dlouhodobě řešené dochází k celé řadě velmi škodlivých procesů v rámci psychiky oběti. Drtivá většina obětí se nechce svěřit, protože se jednoduše stydí za to, co se stalo právě jí. Stud je prvek, který následně provází celý život oběti. Nejde jen o samotnou událost či události. Trauma je jako jako kyselina, která rozleptává naprosto vše. Oběť postupem času přestává být schopna plnit celou řadu činností a tím se ještě prohlubuje její deprese a stud za to, že nedělá věci, které by měla jednoduše zvládnout. Neustále roste vnitřní napětí. Je známá celá řada případů, kdy si traumatizovaná osoba z permanentního napětí tiskla čelisti k sobě takovým způsobem, až si zničila zuby. Sebevědomí klesá raketovým tempem společně s obří citovou deprivací. Zatímco osoba, která má jen nízké sebevědomí je ve svém jednání víceméně konstantní, u traumatizované osoby je zásadní především velká emoční nestabilita a časté střídání nálad. Velmi časté jsou neadekvátní, přehnané a zdánlivě nelogické reakce. Oběti se postupem času dostávají do obrovského víru vnitřních emocí a ztrácí smysl pro sociální realitu. Důsledkem je často stále větší sociální osamocenost. Osamělost (neplést se samotou!) je dalším faktorem, který ještě zvyšuje vnitřní tlaky oběti. Ta se snaží své zážitky intenzivně vytěsnit a nechápe, že kyselinu vytěsnit nejde. Narůstají různé fobie. Oběť v rámci sociální komunikace úplně ztrácí smysl pro realitu a řadu věcí si vykládá úplně jinak než jsou. Znám případ páru, kdy se muž dlouhodobě snažil pomoci traumatizované ženě. Ta i přes intenzivní pomoc byla schopná na něho volat policii, když si iracionálním způsobem vyložila jeho jednání. S celým procesem souvisí stále častější úniky a útěky od reality. Vyhledávání samoty, která je ale obratem nenáviděná. Dotyčná osoba stále více upadá do pasivity a depresí (pokud nezačne vyhledávat návykové látky), které jsou občas střídány manickými záchvaty činnosti. Vytváří si vlastní únikový svět, snaží se si sama sobě namluvit, že vše bude v pořádku a že vše zvládne. Odkládá a vytěsňuje vše, co lze. Vytěsňování samo o sobě znemožňuje jakékoli zlepšení stavu, je pochopitelné, ale často až vražedné, protože ve svých důsledcích napomáhá k vytváření onoho únikového a nereálného světa s neustálým začínáním odznova. 

Narazíte-li na traumatizovanou osobu, může vám zpočátku připadat úžasná. Je citově vyprahlá a může na velmi krátký čas dojít k přehlušení všech vnitřních démonů. Toto období je ovšem velmi krátké, řádově ve dnech. Oběti sexuálního zneužití často spojuje jedna věc a to naprosté nepřijetí vlastního pohlavního orgánu. Pokud je pro dotyčnou osobu její pohlaví tabu, už to signalizuje určitý problém v každém případě. Většinou je postupně velkým problémem se sexuálně uvolnit. Oběť je emocionálně naprosto uzavřená a obvykle dokáže ventilovat jen negaci. Negaci, která je často zdánlivě iracionální. Je vedená studem nebo především všudypřítomným strachem. Strach je obecně věčným průvodcem traumatizovaných osob a víceméně ovládá jejich jednání. Oběti se ten strach ovšem snaží všemožně zakrýt, aby nemusely vysvětlovat příčiny svého jednání. Takže slyšíte celou řadu často až nesmyslných argumentů, po nichž většinou následuje snaha o útěk od vás. I samotné oběti musí žít. Často si život vynahrazují různými obsesemi. Nakupováním, úklidem či prací. Znám případ ženy s hlubokými traumaty z dětství, která měla za manžela násilníka. Uzpůsobila si život tak, že pracovala 16 hodin denně, aby večer padla do postele a spala. Pochopitelně jí to nebylo nic platné, ale práce byla její forma útěku před veškerou realitou. Oběti se často fixují na věci, protože mezilidské vztahy jim nefungují. Ale znám případ fixace na umírajícího člena rodiny, který jako jediný oběť nakonec přijal. Bohužel po smrti onoho člena rodiny fixace zůstala a trvala nesmírně dlouhou dobu, čímž se opět zhoršil stav dotyčné. Přijetí je právě nesmírně důležitá věc, oběť se postupem času chová stále více excentricky a ve skutečnosti volá o pomoc.

Středně až těžce traumatizovaná osoba se s vámi o některých svých trápeních bude bavit. Často dost zmateně, protože si už dávno upravuje realitu tak, aby sama se sebou přežila. Vynecháme-li odbornou péči, chcete-li onomu člověku pomoct, musíte vědět, co se mu stalo. Zde je první kámen úrazu, vy pochopíte, že něco není v pořádku a dozvíte se nějakým způsobem upravenou realitu, ale oběť se bude největšímu traumatu vyhýbat za každou cenu. Uspokojíte-li se s částečnou odpovědí, jednání protějšku stejně často nebude dávat smysl a vy pokaždé uděláte, byť nechtěně a nevědomě, něco špatně. Pro jakoukoli oběť je základem, aby své trápení ventilovala už jen proto, že je to uvolňující. Když k takovému procesu nedojde, smrtící koktejl pokračuje, tlaky, strach, obavy, iracionální jednání, útěky často ve formě lhaní, protože oběť většinou dobře ví, že nejedná správně a musí nějak uniknout. Nekomunikuje, to je velmi časté. Je uzavřená v sobě a jediné, co jí doopravdy zajímá je, jak uniknout z těch nesnesitelných vnitřních pocitů. Není to sobeckost, jak si lze mylně vykládat, je to jen permanentní snaha cítit se lépe. A ta snaha jde vniveč, když narůstá vědomí toho, jak ubližuje svým jednáním tomu druhému. Jen pro příklad. Partner své drahé, traumatizované milé koupil květinu, měla je moc ráda. Květina začala odcházet a žena nejevila snahu s tím cokoli udělat. Nakonec byla požádána, zda by s květinou dokázala něco udělat. Sebrala se a do květináče pouze dosypala trochu hlíny. Nejednalo se o neschopnost nebo lajdáctví. Byla natolik paralyzovaná tlakem a strachem, že nebyla schopna takřka žádné činnosti. Zdánlivě se s tím člověkem na něčem rozumně domluvíte, oběť vše odkýve, ale je vnitřně natolik vyčerpaná a zasažená, že jakákoli domluva je pro ní zatěžující. Zatěžujícím se postupně stává i partner, protože traumatizovaná osoba prostě nedokáže splňovat pravidla jakéhokoli vztahu. Pokud problém neprojde katarzí, partner neví na čem je a konec vztahu je pravidelně jen otázkou času. Druhým kamenem úrazu je právě ona paralýza. Vědomí nefunkčnosti jen exponencionálně zvětšuje problém. Problém je v očích oběti často už tak veliký, že se zdá neřešitelný, i když opak je pravdou. Pro oběti neexistuje jiné řešení než o traumatu někomu říct, to je nejtěžší a je to počátek uzdravení. Ale především musí přijít dobrovolné rozhodnutí svou situaci opravdu řešit, ne jen odkládat a chodit kolem horké kaše. Pokud to oběť neudělá, trvale se topí ve svých vnitřních pocitech a její psychický stav se neustále zhoršuje, protože prostě nenachází řešení. Pocity štěstí a uvolnění nepřichází a dochází k opaku, především únikům z reality. Těžko zastavitelný proces, který nezřídka končí vážným duševním onemocněním.

Tolik jen k zlehčování činnosti pana Feriho. Traumatizovaní lidé mohou žít úplně normální život, ale vždy potřebují pomoc. Často se jedná o mimořádné osobnosti, které by společnosti mohly mnoho přinést. Faktem ovšem je, že nejlepší by bylo, kdyby především neexistovali žádní způsobovatelé oněch traumat. Článek je jen určitý výsek, odbornější kritika nemá smysl. Pochopitelně existuje ohromné množství niancí, důležité je vzdělání, inteligence, míra citlivosti a další věci.