Tchaj-wan, neuralgický bod mezinárodní bezpečnosti

Případný pád Tchaj-wanu a nulová reakce západu by měl stejné důsledky jako anexe Rakouska v roce 1938 či obsazení Československa v roce 1939. Jen by to Čínu povzbudilo k další expanzi. 

Formosa, strategický ostrov na pomezí Jihočínského a Východočínského moře. Důležitý dopravní uzel, na kterém se rozkládá hlavní část Čínské republiky, pohrobka Čankajškovy diktatury a zároveň jedné z nejrozvinutějších ekonomik světa. Prakticky neuznávaný, demokratický stát, čelící vzrůstajícímu tlaku pevninské Číny. Jedno z klíčových míst globální geopolitiky, ačkoliv jako republika téměř ve světě není uznávané. Pojďme se zjednodušeně podívat na vzrůstající krizi okolo Formosy a odpovědět si proč je vzdálený ostrov v Asii barometrem schopnosti demokratických států ovlivňovat globální dění. 

Pevninská Čína považuje Tchaj-wan za integrální součást svého území. Ostrov byl objeven v 16. století Portugalci, část 17. století ovládán Nizozemci a v letech 1683 až 1895 obsazen čínským císařstvím. Po prohrané válce s Japonskem Číňané Tchaj-wan odstoupili Zemi vycházejícího slunce, která ostrov modernizovala, ale zároveň utlačovala původní obyvatelstvo. Po porážce japonského císařství ostrov přešel zpět pod čínskou správu. Budeme-li tedy hovořit o historických nárocích, lze zjevně hovořit pouze o Číně. Zároveň je ovšem nutné si z tohoto úhlu pohledu uvědomit, že při této logice by Slovensko mělo zákonitě patřit Maďarsku a my bychom si třeba mohli nárokovat polské Slezsko (argumentace trochu přitažená za vlasy, ale historické nároky jsou vždy sporné). 

Ve dvacátých letech 20. století se odloučením Mao Ce Tungovy komunistické strany od Čankajškova Kuomintangu rozpoutala v Číně občanská válka, která v roce 1949 skončila naprostou porážkou generála Čankajška a úprkem velkého množství členů Kuomintangu na Tchaj-wan. Ten již měl za sebou bouře původních obyvatel v roce 1947, nespokojených s nadvládou pevninských Chanů. Práva původních obyvatel byla potlačována prakticky až do konce 80. let. Na ostrově byla nastolena diktatura Kuomintangu, která trvala až do roku 1988, kdy se ostrov demokratizoval a plně otevřel tržní ekonomice. 

Pevninská Čína se propadla do chaosu Mao Ce Tungova šílenství. Například v rámci politiky Velkého skoku v letech 1958 až 1960 byly agrární čínské vesnice nuceny stavět primitivní tavící pece a tím přispívat k industrializaci Číny. Vrcholem Maovy činnosti byla Kulturní revoluce, probíhající v letech 66 až 69. Rudé gardy, složené ze studentů středních a vysokých škol, měly vyčistit Čínu od zbytků kapitalismu a intelektuálů. Situace byla natolik bizarní, že stačilo nosit brýle k označení za intelektuála a být tvrdě ostrakizován. Gardy vnikaly do domů a jsou doložené případy, kdy stačilo vlastnictví kanape, majitel byl označen za kapitalistu a často i popraven. Situace eskalovala natolik, že dělníci zakládali vlastní gardy, aby ochránili své továrny před šílenými Rudými gardami. Mao dovedl Čínu na pokraj občanské války a donutil armádu zasáhnout, byl odstaven a v Číně se postupně dostala k moci klika okolo Teng Siao Pchinga, který je otcem čínských ekonomických reforem z osmdesátých let.  

Celé toto období přineslo Tchaj-wanu relativní klid. Do roku 1950 ostrovu nebyla věnována významnější pozornost. Ačkoliv byl stálým členem Rady bezpečnosti v OSN a považován za legitimní čínskou vládu. V rámci konfliktu na Korejském poloostrově Američané vybudovali na Tchaj-wanu základnu a poskytli první záruky či pomoc. Přesto v rámci čínsko-sovětské roztržky bylo Čínské republice odebráno členství v OSN a přenecháno ČLR. Dodnes Tchaj-wan uznává pouze 17 víceméně bezvýznamných států, snad jen s výjimkou Paraguaye. 

V současnosti je Tchaj-wan 20. největší ekonomikou světa dle nominálního HDP. Parita kupní síly je 15. největší na světě, bohatší než Německo či Kanada. HDP na hlavu je 25 000 dolarů oproti 10 000 dolarům čínských. 70 % světové produkce laptopů je z Tchaj-wanu. Země je plně demokratizovaná a odhodlaná bránit se proti čínské agresi. 

Čína nikdy neopustila svou rétoriku o Tchaj-wanu, jako součásti Číny. Přesto do roku 2013 nebyla nijak výrazně agresivní. V roce 2012 na několik měsíců z čínského veřejného života záhadně zmizel Si Ťin-pching. Významný čínský politik, který se prezentoval poměrně pokrokovými názory, deklamoval pozitivní vztahy s USA a EU. Po svém návratu byl zvolen do pozice prezidenta ČLR a s tím zároveň souvisí ostrá změna kurzu zahraniční politiky komunistické diktatury. Bylo by naivní se domnívat, že to nemá spojitost se Siovým zmizením. Ústřední výbor KSČ a armáda si dali nepochybně záležet na náležitém zformování svého favorita. Rostoucí moc Číny nepochybně pohnula soudruhy k její aplikaci v mezinárodních vztazích a Si byl ideálním kandidátem pro agresivní rétoriku. Jeho liberálnější názory byly zjevně potlačeny. Nadále platí nevyřčená smlouva mezi obyvatelstvem o ekonomické prosperitě a nedělitelnosti Číny, výměnou za toleranci komunistického režimu. Nedělitelnost znamená mj. Tchaj-wan. 

Zde je třeba komplexněji charakterizovat ohromnou slabost demokratického světa v přístupu k Číně. V roce 2014 prohlásil nositel Nobelovy ceny za mír Barak Obama Tibet za součást Číny. Území suverénního státu, agresivně anektované čínským režimem, kdy je původní obyvatelstvo násilně vytlačováno čínskými Chany, je systematicky likvidována tibetská kultura, Tibeťané jsou perzekuováni, z hlediska lidských práv neodůvodněně zavíráni do vězení, mučeni a utlačováni. S nástupem Si Ťin-pchinga nastal převýchovný proces obyvatel Vnitřního Mongolska a Sin-ťiangu, obývaných muslimskými Ujgury. O tamních obřích koncentračních táborech bylo napsáno mnoho. Nepotrestaný masakr na Náměstí nebeského klidu z roku 1989, kdy podle britských tajných dokumentů zemřelo až deset tisíc lidí. Intenzivní pronásledování členů náboženské skupiny Fa-lun-kung. Permanentní porušování lidských práv. Hong-kong, dohoda z roku 1984 je systematicky porušována, heslo Jedna země, dva systémy je pro smích. Vše facky mezinárodnímu společenství, které nic nedělá.

Tchaj-wan vše pochopitelně sleduje s obavami. Ostrov byl mj. vyloučen z WHO, organizace plně ovládané Čínou, byl první kdo v prosinci 2019 varoval před Covidem, nebyla mu věnována pozornost. Je skutečně paradoxní, jak svět odmítá vidět realitu. Když Donald Trump ukončil členství ve WHO, strhla se bouře, ale nikdo se nenamáhal zabývat zpolitizovaností celé organizace, že její tajemník je dosazený nedemokratickou Čínou. 

Od roku 2013 narůstá agresivní rétorika čínského režimu vůči Tchaj-wanu, doplňovaná fyzickými provokacemi ve formě intenzivních vpádů čínských vojenských letadel do vzdušného prostoru Tchaj-wanu či radarovými přepady. Země nemá jedinou oficiální spojeneckou záruku, dokonce ani od USA, které s Formosou na vojenském poli intenzivně spolupracují. O EU je úplně zbytečné psát. Si Ťin-pching už v současnosti neváhá otevřeně hovořit o vojenské agresi. Tchaj-wan je nucen intenzivně zbrojit. Akvizice dronů, F 16, Abramsů či dokonce protiletadlových střel z Francie jsou dostatečně známé. Porovnáme-li vojenskou sílu obou zemí, je jasné kdo má navrch. Vojenský rozpočet Číny činí 5,3 bilionu dolarů proti 230 miliardám tchaj-wanským. Milion vojáků proti 140 000. 5000 tanků proti 800 či 1500 letadel proti 500. Tchaj-wanci si nedělají iluze. Jejich obranná strategie je založená pouze na tom vydržet, než přijde pomoc. Ale přišla by? 

Admirál Philip Davidson, nejvyšší představitel americké armády pro oblast Asie a Pacifiku deklaroval pravděpodobnost čínské invaze na ostrov do šesti let, kdy Čína bude technicky připravená. Podobně hovoří i analýza českého Ministerstva obrany z roku 2020. Čína zatím není připravena na obojživelný útok, ale zjednodušeně řečeno brzy bude. Představitelé EU v tomto ohledu nevyvíjí prakticky žádnou aktivitu, jakoby jen čekali na nějakou další cestu předsedy českého senátu a mohli vydat prázdná prohlášení. USA si nepochybně zaslouží kritiku za mnohé činy, ale alespoň vyvíjejí nějakou činnost. Designovaný ministr zahraničí Mike Pompeo v lednu 2021 zrušil veškerá omezení kontaktů s Tchaj-wanem a ohlásil konec politiky appeasementu vůči Číně. Joe Biden vyslal na ostrov neoficiální delegaci, složenou z respektovaných politických reprezentantů USA a nařídil Ministerstvu zahraničí posílit kontakty s Čínskou republikou. Přitom zde zdaleka nejde jen o lidská práva a demokracii. Záměrná slepota Západu je neuvěřitelná. 

Bylo by velmi naivní se domnívat, že Číně jde jen o územní celistvost. Její význam v rámci celosvětového obchodu je již v současnosti nedozírný. Mohli jsme to teď poznat v rámci naší malé pandemie. Drtivá většina zdravotních potřeb se vyráběla v Číně. Tchaj-wan je předělem mezi Východočínským a Jihočínským mořem. Pokud by Čína ovládla Tchaj-wan, prakticky by strategicky ovládla Jihočínské moře. Moře, kterým proudí třetina světového námořního obchodu. Analyzovat páku, kterou by tím globálně získala snad ani nemá cenu. Její vzrůstající agresivita v regionu je dostatečně dokumentována. Okolní státy čelí čínské agresi a zbrojí. Od Japonska přes Vietnam po Malajsii a Filipíny. Dokonce i Austrálie navyšuje své vojenské kapacity. Jen Evropa se stále tváří, že se nic neděje. V Jihočínském moři se podle průzkumů nachází 11 miliard barelů ropy a 5,4 bilionu metrů krychlových zemního plynu. Tučné sousto. V roce 1947 si Číňané namalovali takzvanou čárkovou linii rozdělující sféry vlivu v moři, pochopitelně 90 % je jejich. Je v přímém rozporu s Úmluvami OSN o mořském právu, kdy výsostné vody států jsou 200 mil od pobřeží. Sporných bodu je jedenáct a Čína intenzivně dává najevo, že vše je její. Poslední incident s Filipínami vyvolal reakci Duerteho, který je jinak Číně nakloněný. 

Středobodem celého dění je ale Tchaj-wan. V současnosti je z hlediska napětí v mezinárodní politice a vztazích málo důležitějších míst. Snad jen Donbas a Krym. Čína má obrovskou vůli stát se světovým ekonomickým a vojenským lídrem. Má k tomu všechny předpoklady. Její armáda roste a modernizuje se raketovým tempem. Produkty made in China jsou všude. Ovládá devadesát procent světových zásob vzácných kovů, stále důležitější globální komodity. Zásadně expanduje na Blízkém Východě a především v Africe, kde ovládá stále více nalezišť různého druhu. Intenzivně využívá svojí soft power i hard power. Globálně proniká všude. Pro porovnání jsou tu dva hezké příklady. Bývalý největší světový  a současný největší evropský přístav Rotterdam vypadá vedle čínských jako dětské pískoviště. Frankfurtské letiště, největší v Evropě, je malý bratříček vedle těch čínských. Evropa spí, odmítá pochopit, že společná intenzivní soft i hard politika může zastavit změnu těžišť světové politiky. Stává se pomalu periferií, která bude mít sekundární význam. Čínská armáda nebude mít problém vstoupit do jakéhokoli konfliktu. Realizace Maova šílenství byla možná z jedné málo známé příčiny. Číňané mají obecně nekritickou úctu k autoritám, jsou schopní následovat sebenesmyslnější příkazy a v neposlední řadě jsou ortodoxní nacionalisté. 

Tchaj-wan je jednou z možností, jak se vrátit na scénu. Výčet v textu výslovně nabádá ke srovnání se situací před druhou světovou válkou, je to identické. Agresivní stát versus spící Západ. Jen intenzivní diplomatická podpora a deklarovaná vojenská síla, mohou zastavit čínskou expanzi a udržet důležitost západního světa, kterému brzy Čína může diktovat spoustu věcí. Evropané vůbec nepochopili globalizaci a její důsledky. Brexit je toho důkazem. Jen silné a rozhodné celky mohou čelit nestydatosti Číny či Ruska. Celky, které vyznávají demokratické hodnoty, prosazují je a podpírají je adekvátní vojenskou silou. Tak se dělá mocenská mezinárodní politika. 

Případný pád Tchaj-wanu a nulová reakce západu by měly stejné důsledky jako anexe Rakouska v roce 1938 či obsazení Československa v roce 1939. Jen by to Čínu povzbudilo k další expanzi. V kombinaci s jejím ekonomickým vlivem, doslova vražedná záležitost. Především Evropa to odmítá vidět a stále upřednostňuje ekonomické vazby. Dopady by přitom byly právě především na ony ekonomické vazby, Čína by mohla začít naplno jednat z pozice síly. Uzavřít Jihočínské moře k prosazení vlastních zájmů, proč ne? Její saturovanost na trzích třetího světa by jí to určitou dobu vynahrazovala.  Čínský tygr pomalu okusuje Evropu jako bezbrannou kozu, která si až asi na poslední chvíli uvědomí, že je jen čínskou loutkou.